V letošním roce si připomínáme výročí 150 let od narození Josefa Skotnici. Narodil se Antonínu a Františce Skotnicovým 1. března 1876 v rodině raškovického truhláře a později majitele pily a jako nejstarší syn měl tento podnik také převzít. Po ukončení obecné školy, která stála v blízkosti pily, jej otec dal do učení na dřevařskou školu ve Vrbně pod Pradědem, kde studoval v letech 1889 až 1891. Od dětství projevoval Josef Skotnica vztah k umění
a více než o obchodní záležitosti se zajímal o řezbářství a malbu. Již v mládí získal základy umělecké práce se dřevem a přesvědčil otce, aby mu dovolil studovat řezbářství v Praze v sochařské a řezbářské dílně Josefa Krejčíka. Tam si osvojil techniku, zručnost, jemnost
a získal odborné znalosti, hlavně v kostelním sochařství. Během tohoto období Josef vyráběl drobné dřevěné výrobky, užitkové a dekorativní předměty (rámy zrcadel, poštovní schránky figurativní motivy).

Touha Josefa Skotnici po uplatnění na umělecké dráze, narazila na otcův nesouhlas. Odešel do Vídně, kde si našel zaměstnání v řemeslných dílnách a později začal studovat od roku 1895 ve Vídni na umělecko-průmyslové škole a občas dojížděl k rodině do Raškovic. V letech 1900 - 1904 navštěvoval ve Vídni na Akademii výtvarných umění u Carla Kundmanna. Skotnicova talentu a akademického pokroku si všimly univerzitní úřady a ve školním roce 1901/2 získal sociální podporu a ve školním roce 1902/3 mu bylo uděleno prestižní stipendium pro nejlepšího studenta sochařství. Během studia si vytvořil originální sochařský styl založený na dokonale zvládnuté technice a znalosti anatomie. Vídeňskou akademii výtvarných umění dokončil v roce 1904 a jeho tvůrčí invence byla vyznamenána přiznáním  speciální školní ceny a odměněna  stříbrnou medailí. Medaile byla přitom nejvyšším vyznamenáním  akademie, udělovaným jednou za tři roky.

Již během studií se Skotnica podílel na výzdobě veřejných budov tím, že se stal mimo jiné autorem soch Historie a Pedagogika pro budovu  gymnázia v Místku. Pro místeckou radnici spojenou se spořitelnou (dnešní Základní umělecká škola) vytvořil plastiky Pilnost a Spořivost,  jejichž původní umístění je zachováno dodnes. Šlo převážně o sochařské alegorické práce, na nichž bylo vidět, že Josef Skotnica tvořil pod vlivem Myslbekova umění. Svou uměleckou dovednost uplatnil také v církevních stavbách, Pro kostel sv. Martina ve Skalici vytvořil dvě dřevené plastiky a rámy křížové cesty. Další jeho náboženská díla lze nalézt v kostele v Ostravě - Michálkovicích a v několika církevních stavbách v polském městě Zakopaném a v jeho okolí.

 Po ukončení studií hledal Josef Skotnica uplatnění blíže domova a získal místo na dřevařské škole ve Valašském Meziříčí. Od roku 1905 si našel práci jako učitel kreslení a modelování v oddělení figurálního a ornamentálního sochařství na odborné škole pro dřevařský průmysl
v polském Zakopaném. Tato škola patřila k nejlepším v Rakousku – Uhersku. V roce 1911 byl na této škole jmenován profesorem. V novém působišti se věnoval ve volných chvílích lyžování a horské turistice. Podílel se na založení Tatranské záchranné zdravotnické služby
a na vzniku Podhalanského uměleckého spolku v roce 1909.

Při svých cestách do Raškovic se seznámil Josef Skotnica s Marii Moškořovou (1883 - 1958) ze Skalice, která byla společensky velmi aktivní. V roce 1906 stála u zrodu Čtenářsko-ochotnického spolku ve Starém Městě u Frýdku a v roce 1909 zde založila první českou mateřskou školku. Byla také předsedkyní vzdělávacího spolku Besídka Slezské Vesny
a věnovala se i literární činnosti pod pseudonymem Mářa Ostravická. Po svatbě v roce 1910 si Josef  přivedl svou ženu Marii do Zakopaného a postavili si dům v Zakopaném na Kasprusie. Zde se jim také narodily 3 děti, dcery Marie a Ludmila a syn Jan. Mářa Ostravická publikovala v mnoha českých a polských časopisech. Dvě její práce vyšly i knižně. V Povídkách a obrázcích zpod Lysé hory z roku 1919 je zachycen obraz života lidu v Pobeskydí a později v knize Úsměvy Tater z roku 1932 vypráví o svém životě i tragické smrti svých dvou dcer. Za svou literární činnost bývá také někdy označována jako „Slezská Božena Němcová“.

Na své umělecké cestě prošel Josef Skotnica epochami naturalismu, secese
a realismu. Poté se na čas zabýval
i sochařským impresionismem
a symbolismem (vliv sochařů Suchardy
a Šalouna). Vytvořil mnoho dřevořezeb, plaket, reliéfů, bust a soch s biblickými
a mytologickými náměty, které jsou roztroušeny po širokém okolí. Své náměty a zážitky ze svých cest zobrazoval i v akvarelecha kresbách. Jeho osud ale poznamenalo rychle se rozvíjející revma  a kostní tuberkulóza. Přes odbornou zdravotní péči byl již ke konci života připoután na lůžko a zemřel 4. října 1920, ve věku pouhých 44 let v nemocnici Milosrdných bratří v Cieszyne (v Těšíně) a je pohřben na hřbitově ve Starém Městě.

Pro trvalou vzpomínku na sochaře a uměleckého řezbáře profesora Josefa Skotnicu inicioval místní písmák a vlastivědný pracovník Jaroslav Ludvík Mikoláš v roce 1950 u příležitosti 30 let od smrti raškovického rodáka umístění jeho pamětní desky na budovu obecné školy v Raškovicích. Bohužel po prodeji budovy školy v devadesátých létech 20. století byla pamětní deska odstraněna.

V Místku na průčelí budovy základní umělecké školy u čtyřproudé komunikace si nelze nevšimnout dvou alegorických plastik z roku 1898, které ji zdobí od počátku. Jmenují se Spořivost a Pilnost. Jednu představuje děvčátko, držící pokladničku, do níž hází uspořenou minci. Druhá dívenka Pilnost drží v ruce vřeteno, které právem považovali naši předkové za symbol pilnosti.

Řezbář a sochař Josef Skotnica z Raškovic dokončil v roce 1902 pro presbytář skalického kostela dřevěné kolorované sochy Ježíše Krista a Panny Marie zasazených do ozdobných dřevěných rámů a umístěných na bocích presbytáře. V roce 1904 pro kostel rovněž dokončil zdobené rámy 14 obrazů křížové cesty a toto jeho dílo můžeme i dnes obdivovat při návštěvě kostela ve Skalici.

Raška 2/2026 Jan Muroň

 

 

---

Předchozí článek: 100 let Měšťanské školy v Raškovicích

Následující článek: Naučná stezka výroby železa v Raškovicích